Jak napsat diplomovou práci

150 Kč
Jak napsat diplomovou práci
Autor: 
Eco Umberto
ISBN: 
80-7198-173-7
EAN: 
9788071981732
Dostupnost: 
vyprodáno
Obvyklá cena: 169 Kč
Sleva: 
11%
Sazba DPH: 
15%
Nakladatel: 
Votobia
Rok vydání: 
1997
Počet stran: 
278

Autor v knize podává vyčerpávající, místy s humorným nadhledem napsaný rozbor problému, kterým se každoročně zabývají tisíce studentů a stovky učitelů všech druhů vysokých škol.

Recenze: PhDr. Petr Nesvadba CSc. - www.webhumanita.cz

Umberto Eco je nepochybně znám každému čtenáři jako světově proslulý vědec-sémiolog a uznávaný „postmoderní“ spisovatel. Je dlouholetým univerzitním profesorem a autorem mnoha knih, překládaných do desítek světových jazyků. Jeho knížku „Jak napsat diplomovou práci?“ však – troufáme si říci – četl jen málokdo. Je věnována problému, který – ovšem jen zdánlivě – „nepatří do vědy“, je „banální“, „provozního“ či „technického charakteru. Vskutku?…

Klíčová slova: diplomová práce, metoda, odborný text, věda

Umberto Eco je nepochybně znám každému čtenáři jako světově proslulý vědec-sémiolog a uznávaný „postmoderní“ spisovatel. Je dlouholetým univerzitním profesorem a autorem mnoha knih, překládaných do desítek světových jazyků. Jeho knížku „Jak napsat diplomovou práci?“ však – troufáme si říci – četl jen málokdo. Je věnována problému, který – ovšem jen zdánlivě – „nepatří do vědy“, je „banální“, „provozního“ či „technického charakteru. Vskutku? Eco ukazuje, že tomu tak zdaleka není a že napsat odborný text je vysoce náročná tvůrčí práce, před níž bude – dříve či později – stát každý student vysoké školy a která má své zřetelné náležitosti, požadavky a atributy vědeckosti, bez jejichž splnění prostě absolvent neuspěje! Jeho kniha, ač je psána již před řadou let, vyšla v češtině poměrně nedávno a má – podle našeho přesvědčení – dnešnímu studentovi stále mnoho co říci. Podotkněme, že autor se obrací dominantně ke studentům humanitních oborů, takže pod tímto zorným úhlem budeme jeho „kuchařku tvorby diplomové práce“ číst i my.

Autor vychází ze stále platného předpokladu, že každý absolvent vysoké školy musí prokázat základní vědecké dovednosti, spočívající v tom, že bude schopen:

1. nalézt a zformulovat takový teoretický problém, který by se mohl stát tématem jeho odborné práce (čili: téma musí být pro studenta zvládnutelné),

2. nalézt, prostudovat a pochopit odpovídající prameny a literaturu k danému tématu (čili: prameny i literatura musejí být dostupné),

3. zvolit vhodnou metodu postupu samostatného a tvořivého zpracování tématu do podoby uceleného, logicky koherentního, bibliografickým aparátem opatřeného a jazykově kultivovaného textu (čili student se musí již průběžně při studiu „trénovat“ v psaní kratších odborných textů, aby si osvojil potřebné dovednosti).

I když navenek je odborná práce absolventa určena komisi, která ji má posoudit, ve skutečnosti největší její přínos by měl být pro studenta samotného – v tom, že si uspořádá myšlenky, naučí se metodicky a soustředěně pracovat s odborným textem a – v neposlední řadě – získá i jistou pokoru k hledání vědecké pravdy!

TÉMA

Nejdůležitější ze všeho je, soudí Eco, aby téma nebylo studentovi vedoucím vnuceno, ale aby vyšlo ze společného zamyšlení a co nejvíc odpovídalo studentově povaze, zájmu, schopnostem a dovednostem! Při volbě tématu je třeba přitom zvážit řadu alternativ:

a) Má být téma širší a nebo užší?

Existují samozřejmě – jako ve všem – dvě krajnosti a jeden „uměřený“ střed. Jednou krajností je ambiciózní nápad, napsat „vše o všem“, neboli zvolit téma tak široké, jak je to jen možné. Např. „Dějiny inkvizice“, „Islám a současnost“ a podobně. Zvolit takovéto téma je však riskantní, autor se v něm s velkou pravděpodobností „utopí“ a nakonec bude kritizován za nekonkrétnost, povrchnost, za to, zapomněl ještě na ty či ony aspekty tématu, že jeho práce je jen shrnutím běžných názorů apod. Bývá zkrátka „zpražen“ za nedostatečnou skromnost.

Druhou krajností je téma nesmírně specializované a dílčí, nejlépe hodně atraktivní. Např. „Vnitřní rozpornost Havlova konceptu nepolitické politiky v jeho Dopisech Olze“, nebo „Psychologické aspekty pokašlávání při výslechu.“ Možná je to paradox, ale i při tomto tématu bývá autor „zpražen“ za nedostatečnou skromnost, neb se domníval, že zná téma natolik do hloubky, že si může dovolit je takto zúžit! A běda, když tomu tak není, když se např. ukáže, že někdo z posuzovatelů je na toto téma expert!

Střední, uměřenou variantou je takové téma, které je rozumně vyvážené, zahrnující jak jistý speciální problém, tak i jeho zařazení do obecnějšího kontextu. Např. „Etický kodex novináře a jeho funkce v demokratickém právním státě“ nebo „Pojetí trestu a dohledu v díle Michela Foucaulta.“

b) Má mít téma povahu teoretickou a nebo historickou?

To znamená: bude autor analyzovat nějaký definovaný problém, tak jak jej v současnosti vnímá, a nebo sledovat kořeny jeho vzniku, peripetie jeho vývoje, případně jeho další možné trendy? Např.: chce student napsat práci na téma „Sebevražda jako sociální jev“ a nebo „Tendence ve vývoji sebevražednosti v ČR v letech 2000–2005“? Ve společenských vědách je legitimní oboje, a navíc je možné obě stránky i šikovně skloubit dohromady v jedné práci.

c) Je lepší zvolit téma starší a nebo aktuální?

Samozřejmě, že téměř každý autor je přitahován problémy „žhavé současnosti“, ale pozor, starší téma je s největší pravděpodobností již lépe zpracováno v literatuře, lze k němu zaujmout seriózní odstup apod.!

PRAMENY A LITERATURA

Často se chybuje v rozlišování, co jsou prameny a co literatura. Budou-li např. tématem práce ekonomicko-politické názory Friedricha Augusta von Hayeka, tak za prameny budeme označovat Hayekovy vlastní knihy, články, přednášky apod., zatímco za literaturu budeme označovat knihy, články, přednášky apod., pojednávající o Hayekovi. Bude-li tématem práce např. „Co očekává česká veřejnost od Senátu Parlamentu ČR?“, pak jako prameny nám budou nejspíše sloužit průzkumy veřejného mínění, jako literatura pak knihy, články apod., které se je pokoušejí interpretovat. (Někteří autoři rozlišují tzv. primární literaturu a sekundární literaturu.)

Dostupnost literatury

Nejdůležitější je, již předem (tzn. při formulaci tématu) si zjistit v knihovnách, existuje-li k danému tématu dostupná literatura. Samozřejmě, že v případě bakalářských prací jde převážně o literaturu v českém jazyce, i když každá publikace cizojazyčného původu je vždy vítána.

Citace

Jejím z cílů odborné práce je, aby autor prokázal schopnost orientovat se v základní odborné literatuře k danému tématu. Není tedy nejen žádnou hanbou, ale ani není žádoucí, aby autor zpracovával téma úplně samostatně, bez použití literatury. A není vskutku projevem nějaké méněcennosti, inspirovat se při vlastním vědeckém bádání myšlenkami jiných autorů! Umberto Eco hezky píše: „… je-li člověk inteligentním trpaslíkem, vyleze prostě na záda nějakému obrovi (i když to třeba nebude největší z obrů) anebo dokonce nějakému jinému trpaslíkovi.“

U bakalářské práce se samozřejmě předpokládá, že práce bude mít do jisté míry kompilační charakter, jde však o to,

- aby se autor „neinspiroval“ myšlenkami jiných natolik, že jeho odborná práce nabude charakteru plagiátu,

- aby autor dokázal na použitou literaturu seriózně odkazovat, tzn. aby ovládal umění správných citací.

Pokud jde o citace, je především třeba rozlišovat citace „z první ruky“ a citace „z druhé ruky“. Prostě někdy se autor z určitých důvodů nemůže dostat ke knize, kterou nutně potřebuje citovat, takže se uchýlí k tomu, že cituje onu myšlenku nikoli z díla originálního, nýbrž z knihy, která už ji také sama převzala! Uvědomme si, že

- tato kniha, z níž myšlenku citujeme, už nemůže případně hrát úlohu pramene,

- pod textem (nebo dozadu) musíme řádně vyznačit, že jde o citát „z druhé ruky“.

Seriózní badatel nikdy nepředstírá, že pracoval s primární literaturou (pramenem), pokud tomu tak nebylo – to je zásada profesionální etiky vědce!

Zalíbí-li se nám nějaká cizí myšlenka, ale z nějakého důvodu ji nechceme (nebo nemůžeme) citovat v její úplnosti, můžeme použít parafráze, tzn. svými slovy onu myšlenku reprodukovat. Je ovšem třeba, jednak abychom to v textu příslušným způsobem přiznali a vyznačili, jednak abychom tímto způsobem nezakrývali plagiát (aby nešlo o jakousi citaci bez uvozovek), a jednak abychom cizí myšlenku parafrázováním nepřekrucovali!

Jak správně citovat?

Pokud jde o techniku bibliografických citací, nelze – k naší lítosti – z Ecovy (jinak úžasné) publikace čerpat, neboť se opírá o normy platné v době napsání jeho knihy a navíc ještě v Itálii; je třeba se seznámit s platnou státní normou ČSN ISO 690 „Bibliografická citace“. Žádný budoucí autor by neměl zapomenout si ji opatřit a pečlivě ji prostudovat!

Poznámkový aparát

Tímto termínem se běžně označuje soupis odkazů na použitou literaturu. Tento soupis je velice důležitý, protože

- slouží k identifikaci literatury, z níž citujeme,

- slouží k tomu, abychom k projednávanému problému připojili doplňující údaje („O tomto tématu pojednává rovněž kniha…“ apod.),

- slouží k rozvedení myšlenky, kterou jsme v textu uvedli, o úvahy nebo komentáře, které jsou sice zajímavé, ale nechceme jimi zatěžovat hlavní text,

- slouží k tomu, abychom zesílili nebo naopak zeslabili své vlastní tvrzení.

V případě všeobecně známých tvrzení nezatěžujme text poznámkami! Převážnou většinu běžných faktů, které budeme uvádět ve své práci, vůbec neověřujeme a přesto jaksi předpokládáme, že jsou „evidentní“ (např. uvedu-li „prezident ČR Václav Klaus“, také k tomu hned neuvádím odkaz na volbu prezidenta republiky, která se konala tehdy a tehdy…)!

Přípravné práce s literaturou

Dnes, kdy se běžně používají k psaní jakýchkoli textů počítače, Eco nepředpokládá, že by si studenti (jako kdysi) vytvářeli při přípravě své odborné práce v krabicích od bot své soukromé rejstříky a do nich si ukládali informace o prostudované literatuře. Co se však nepochybně jeví jako užitečné, je toto:

- Průběžně si (třebas do počítače) ukládat základní bibliografické údaje o prostudovaných knihách, článcích apod. Mám na mysli: název, autora, místo a rok vydání (příp. nakladatelství), v nejlepším případě i signaturu z knihovny, odkud jsem si knihu vypůjčil. Bude se nám to hodit jednak kdykoli, když si ji budu potřebovat opětovně půjčit, a jednak na závěr sepisování odborné práce, až budu sestavovat seznam použité literatury! Záleží na autorovi, jaký klíč k sestavení rejstříku mu vyhovuje, zda jmenný nebo věcný (příp. obojí).

- Průběžně si ukládat výpisky. Někdo si ukládá jen nejzajímavější (a tedy nejpoužitelnější) citace, někdo tezovitě sestavený základní přehled toho, oč v dané knize nebo článku jde, s odkazy na příslušné stránky, na nichž to lze najít. Ideální je, poznamenávat si k těmto informacím i nápady, které jsme při jejich četbě dostali (souvislosti, atd.)!

Vědecká pokora

1. zásada: Nikdy není člověk tak chytrý, aby ho nikdo nemohl poučit.

2. zásada: Poučit se může člověk nejen z chytrých, ale i z hloupých myšlenek.

3. zásada: Co se zprvu jeví býti hloupým,může se časem ukázat jako velice chytré.

HARMONOGRAM PRÁCE A VLASTNÍ PSANÍ

Harmonogram

Možná, že se tomu někteří čtenáři budou smát, ale při psaní odborného textu je vskutku zapotřebí udělat si předběžný pracovní plán (a to jak obsahový, tak – samozřejmě jen globálně – i časový). Vyjděme především z faktu (možná trochu paradoxního), že definitivní název práce, úvod a závěr (včetně seznamu použité literatury) píše autor vždycky až nakonec. To ovšem neznamená, že by již od počátku neměl mít pracovní název práce a pracovní úvod! V úvodu autor přece sděluje čtenáři (ale i sám sobě), proč vlastně zpracovává právě tohle téma a co tím hodlá dosáhnout. Uvádí tam, co bude pro jeho bádání stěžejní a co podružné, čili čtenář pochopí metodu jeho postupu. Většinou autor v úvodu také zdůrazňuje aktuálnost či vůbec společenský význam zvoleného tématu.

Dále by měl mít pracovní osnovu předpokládaného obsahu, která by se měla odvíjet zhruba takovýmto postupem:

- zformulovat základní otázku, na kterou by měl odpovědět celý obsah práce (to dát do pracovního názvu a načrtnout v pracovním úvodu),

- tuto otázku rozčlenit na dílčí podotázky a těm věnovat pracovní rozdělení obsahu do jednotlivých kapitol (z jejichž názvů se pak skládá celý obsah)!

Pokud jde o obsah práce, musí si autor hlavně promyslet, bude-li postupovat induktivní a nebo deduktivní metodou. Bude-li téma vysloveně experimentálního druhu, nejspíš bude induktivní (bude tedy postupovat od empirického výzkumu k nalezení obecného zákona či teorie), zatímco práce ryze teoretického typu bude nejspíš deduktivní (vyjde z nějaké teorie a bude postupovat k aplikacím a konkrétním příkladům, které danou teorii verifikují a nebo falzifikují). V průběhu psaní si musí autor budovat průběžně i systém odkazů na literaturu!

Nepodceňujme – upozorňuje Umberto Eco - ani časový harmonogram práce! Člověku se zdá, že času je dost, nicméně při nedodržování časových proporcí se může dostat do neřešitelného časového tlaku…

Vlastní psaní

1. Postupujme systematicky, v duchu hlavních zásad obsahového harmonogramu práce, a snažme se dodržet i harmonogram časový.

2. Dodržujme pravidla korektních odkazů na citovanou literaturu.

3. Raději se nenechme unášet představou, že čtenář má tytéž informace jako my, a formulujme všechna svá tvrzení a závěry výstižně, věcně, srozumitelně, a pečlivě je zdůvodňujme!

4. Nezapomínejme, že kdykoli začneme používat nějaký nový pojem, musíme vysvětlit jeho obsah! Nejsme-li schopni podat definici pojmu, raději s ním neoperujme.

5. Pro větší přehlednost čleňme text do odstavců, aby byl zřetelný rytmus našeho uvažování. V zásadě platí, že čím víc odstavců, tím lépe.

6. Nepoužívejme příliš mnoho vykřičníků (tzn. zvolání, obdivu apod.), nepoužívejme ironie.


Kniha Umberta Eca je velice přemýšlivým a inspirativním návodem pro studenty (a zejména absolventy) vysokých škol, jak napsat závěrečnou odbornou (bakalářskou či diplomovou) práci, která by splňovala náročná kritéria obsahová i formální. Z hlediska tohoto svého záměru je publikace všestranně využitelná pro všechny obory humanitních fakult.