Mocenská posedlost

Nejjednodušší definice moci říká, že je možností přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli. Na tom nemusí být nic špatného, moc a její výkon je součást chování všech sociálně žijících životů včetně lidí. Problémem je "patologická" moc, samoúčel, který se může projevovat syndromem mocenské pýchy neboli hybris syndromem popsaným na jednotlivých členech skupiny britských ministerských předsedů a prezidentů USA, kteří byli v úřadu v rozmezí let 1908-2008.

Mnoho lidí pije alkohol, závislost na alkoholu se ale vyvine jen u některých. Složkou vývoje závislosti je slast. Ta je i jedním ze základních prvků výkonu moci. Lze si tedy představit vznik závislosti na moci, jež se podobá závislosti na alkoholu.
Kombinace mocenské pýchy s mocenskou závislostí se pak v kombinaci se skupinovou hloupostí může stát mocenskou posedlostí. Příslušníci mocenských elit nemusí, ale mohou být mocensky závislí i posedlí. Čím vyšší je míra mocenské závislosti a posedlosti, tím vyšší je potřeba omezit v soutěži o zdroje vliv jiných mocenských elit stejně jako té části populace, jejíž podíl na moci je malý.

Obojí se dělá debilizací, jež má řadu podob.
Dějiny dokazují, že lidské společnosti po všech katastrofách, válkách a revolucích vždy a všude znovu ustavily mocenskou pyramidu včetně elity.

Lidé, jejichž podíl na moci je malý, spolupracují na vlastní debilizaci s lidmi z mocenských elit už tím, že díky docilitě a omezené racionalitě zcela automaticky přijímají sociální nerovnost jako objektivní nezměnitelnou danost. Z toho neplyne, že by všichni příslušníci mocenských elit nutně debilizaci unikali. Většina lidí se nechá debilizovat nebo aktivně debilizuje sama sebe, ať už příslušníky mocenské elity nejsou, nebo jsou. Debilizace totiž omezuje bolestnou kognitivní disonanci, vznikající například nesouladem mezi tím, co pozorujeme a chápeme a tím, co tvrdí propaganda. Tak může debilizace propůjčovat pocit harmonie, "světa v pořádku", jenž je stejně subjektivně reálný, jako je objektivně iluzorní. Evoluce, jejíž "síly" se objektivitou podobají gravitaci, totiž nepřestává působit proto, že o ní nevíme, vědět nemůžeme, nesmíme nebo nechceme.
Jsme však v nové situaci. Mocenské elity vlastní jaderné zbraně. Soutěž o zdroje, například o energii, suroviny a pitnou vodu, se zostřuje a prohlubuje. Lidský druh se dostal do zlomového období, které jsem označil metaforickým pojmem Darwinova mez. To je historicky kratičký okamžik, v němž se úzké skupiny v mocenských elitách nejmocnějších států, případně jen jedinci odpovídající za přípravu a spuštění války, budou či nebudou chovat dle paleolitického mocenského schématu. Jestliže se tak chovat budou, pak se přes veškerou vědeckou a technickou genialitu a sofistikovanost, náboženská a ideologická "zdůvodnění", geopolitické analýzy a dokonalou propagandistickou mašinerii zachovají stupidně.
Neboť čím víc jsou elity mocensky posedlé a ne-elity zdebilizované, tím vyšší je pravděpodobnost, že spustí Darwinova past.

To je rovněž metaforický pojem označující střet mezi evolučně selektovaným paleolitickým mocenským schématem řešícím konflikty válkou, a kulturně selektovaným humanitním potenciálem lidského druhu včetně kritického myšlení.

V důsledku této geniální stupidity by lidský druh v dějinách života mohl být prvním druhem, jenž se z nich díky svým evolučně kódovaným vlastnostem a kulturnímu vývoji, možná že dokonce neúmyslnou chybou, omylem, činem skupiny politických a/nebo náboženských fanatiků vyřadí sám, ač měl dost informací k tomu, aby se tak nestalo.

Recenze:

Svoji motivaci k napsání prezentované knihy "Mocenská posedlost" vysvětluje autor Dr. Koukolík v předmluvě knihy řadou otázek, proč se vyskytují snad všechny myslitelné a pozorovatelné negativní jevy v naší společnosti v minulosti a ve vystupňované formě v přítomnosti, na které se snaží ve své publikaci obsáhlým způsobem odpovědět. Odpovědi vyznívají pesimisticky ve smyslu zániku lidského druhu a i když se autor snaží zachovat odstup, nehněvat se a doufat, že se jeho obavy nenaplní, čtenář k takovému postoji dospěje jen s velkými obtížemi.
Ve zvláštním odstavci zdůrazňuje Koukolík slast z výkonu moci, kterou popsal již Aristoteles. Je klíčem k pochopení mocenské pýchy, závislosti a posedlosti.
Podle teorie sociální dominance existují tři druhy mocenských hierarchií, jedna je dána věkovým složením populace, druhá složením pohlavním a třetí je založena na "arbitrárních pravidlech" (sociální třída, rasa, etnický původ a náboženská příslušnost). Podrobně pak popisuje substráty moci, kterým jsou rozdělení společnosti do sociálních vrstev, a vypočítává různé mocenské elity a jejich vývoj v různých zemích, zejména v USA, jež se asi vyvíjela v pěti fázích a kterou nyní charakterizuje jednota ekonomické, vojenské a státní moci. Bankéři a právníci jsou pojítkem této "velké trojky".
Permanentní války a vytváření krizí mocenské elitě umožňují užívat a zneužívat národní bezpečnost jako záminku pro utajování záměrů, plánů i akcí. Jestliže v 18. století bylo jádrem teorie zabývající se demokracií veřejné mínění, umožňující beze strachu odpovědi na společenské otázky a řešení s průnikem do veřejných institucí, pak současný americký systém tvoří masovou společnost, podrobenou propagandě, kontrolou, manipulaci a zastrašování.
/.../
Stupidita je pak dle autora zhroucení mechanismu zpětné vazby mezi chováním a prostředím podmíněná funkcí schématu. Autor se domnívá, že mocenská posedlost je stav při němž se syndrom mocenské pýchy a/nebo mocenské závislosti kombinuje se stupiditou.
/.../
Mocenská posedlost postihuje malé lidské skupiny nebo jedince na vrcholu mocenských hierarchií pravděpodobně od vzniku hierarchizovaných společností, tedy států. V éře nukleárních zbraní je mocenská posedlost směr do slepé uličky lidské biologické a kulturní revoluce, neboli směr k zániku.
Dr. Koukolík se pak zabývá definicí a vysvětlením pojmu debilizace , kterou lze definovat jako úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení positivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb s nimiž lidé přicházejí na svět včetně omezování nebo ničení možnosti jejich dosažení. Debilizaci je možné považovat za druh mrzačení, amputaci přirozených lidských potřeb.
Autor se domnívá, že za všemi podobami debilizace lze jako základní, konečnou příčinu najít potřebu udržení, rozšíření nebo získání moci. Smyslem debilizace je pokud možno nejúplnější zevní, lépe niterná kontrola a manipulace lidí i jejich skupin.
Mocenská posedlost podává široce pojatý obraz mocenských elit, založený na jeho rozsáhlých znalostech a poučenosti o subjektu své vlastní profese, to je mozku a aspektů jeho struktury i funkce v normalitě i patologii a mnohostranné sečtělosti v oblastech, týkajících se biologické i kulturní a společenské evoluce. Užitečný, pro mne a myslím i pro další čtenáře, je důraz na výrazné spolupůsobení společenského charakteru adaptace člověka a biologické i kulturní evoluce jež vedla až k současnému lidstvu a při svém zneužití může vést k sebezničení lidského druhu.
Mnohostrannost zpracovaných problémů a zahrnuté a prožité literatury, kde Dr. Koukolík opouští bezpečné zázemí své odbornosti, jistě může vzbudit někdy živou diskusi, jež ale může být jen k užitku věci. Navíc může prolomit určitou apatii, danou zdánlivou (snad) bezvýchodností současného fungování západní společnosti, ovlivněné zdáním neporazitelné ideologie triumfálního kapitalismu jako konce dějin, toho kapitalismu, který ztratil morální zábrany, ke kterým byl částečně nucen existencí mocného a nebezpečného protivníka.

Z recenzního posudku: Prof. MUDr. Petr Zvolský, DrSc.

Kniha Prof. Koukolíka je pozoruhodná mimo jiné tím, že je ukázkou nezbytného propojení vědy a filosofie. Nemá-li filosofie zůstat toliko "luxusem darmošlapů" jak jsem napsal v jednom ze svých textů, či libovolnou poesií na subjektivně zvolené téma, musí sledovat co odhalují vědci v dalekohledech, mikroskopech a neurologických laboratořích. Filosof, jak říkal již Masaryk a mnozí další, by měl být v jedné exaktní vědě odborníkem, aby se uvaroval nepodložené fabulace vlastních konstruktů, např. o "bytujícím bytí či nicující nicotě" - viz Carnapova kritika Heideggera. Chce-li filosofie o světě a o člověku něco říci, musí o světě a o člověku něco vědět. Nástroj, jak se může něco dovědět, je věda. I když vesmír, vznik života a lidské vědomí unikají dohlédnutí našemu zraku, a v tomto smyslu jsou velikým, přirozeným za-zrakem, nezbavuje nás to úkolu přísně racionálního vědeckého zkoumání, které vykládá jevy zjevů, dokladuje a argumentuje.

Z recenzního posudku: O. A. Funda