Moje šílené století 1 + 2

Anotace k prvnímu dílu:

Chlapec z pražských Vršovic Ivan Klíma, který za německého protektorátu nuceně trávil část dětství mezi šancemi terezínského ghetta, už tehdy vytušil, že by chtěl být spisovatelem. Asi to byla jediná cesta, jak se vypořádat s absurditou prožívaného. S absurditou toho, že dítě je označeno za Žida, aniž má ponětí, co to znamená, a je za své židovství perzekvováno. Když se po válce vrátil domů, začal svůj dětský záměr krok za krokem naplňovat: doháněl školní vzdělání, četl, pozoroval dění kolem sebe, ukončil univerzitní studia, dostal se do novinových i knižních redakcí. Osud mu z téhle strany přál, napsal a vydal mnoho povídek, románů i divadelních her, na stovky článků a esejů a stal se nejen u nás, ale i ve světě jedním z nejznámějších českých spisovatelů 20. století. Nyní Ivan Klíma ve svých pamětech toto již minulé století, v němž učinil zkušenost se dvěmi zhoubnými diktaturami, nazval „šíleným“, jako úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku.

Anotace k druhému dílu:

Ve druhém svazku pamětí Ivana Klímy, jejichž první část Moje šílené století po zásluze ocenili účastníci ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2009, se ocitáme v „horkém létě“ roku 1967.

Čtenář právem tuší, že se autorův život, stejně jako život celé země, brzy ocitne v politických turbulencích. Tak jako v prvním díle pamětí i zde Klíma poutavě líčí nejen peripetie vlastního myšlení a osudů svých a své rodiny, ale i podstatné události v zemi a jejich reflexi ve světě, okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho zastihla v Anglii, první měsíce po vpádu vojsk a hubené naděje na pokračování v tendencích pražského jara za přítomnosti sovětské armády. Ještě než zemi znovu oddělila od západní kultury železná opona, je pozván do Spojených států, kde by mohl s rodinou zůstat. České kořeny a sepětí s rodným jazykem jej však přivádějí zpátky, aby prožil spolu s ostatními dvacet let v období, jemuž se dostalo podivného názvu „normalizace“. Přitom skoro nic není v letech 1969 - 1989 tak úplně normální. V lidských myslích naopak dochází k schizofrenii mezi soukromým a veřejným, a ti, kteří se tomu snaží čelit, jsou často zbaveni možnosti dělat svou práci. Patologická atmosféra ve společnosti se vtírá i do intimních životů, rozpadají se rodinné a milostné vztahy, lámou se charaktery. Je těžké, ale i nutné to přiznat. S iniciativou statečných kolem Charty 77 přichází čas dalších aktivit a rozhodnutí...

I tentokrát jsou paměti proloženy eseji, v nichž autor zobecňuje základní rysy „šíleného století“.